jak jsem poprvé potkala paničku
Panička říká, že to byla láska na první pohled. No, možná z její strany. Já jsem nadšená teda rozhodně nebyla: klidně si s pánečkem přijedou a seberou mě mé mamince z pelíšku, no copak to se dělá? Ale mají štěstí, už si to od té doby u mě vyžehlili.
Prý to bylo tak, že páneček někde na internetu (vím co je internet, panička u toho vysedává hodiny, místo aby si se mnou hrála nebo mě drbala za uchem, to je teda vynález!) takže někde na internetu byla prý moje fotka. Už jako mrně jsem byla tak slavná, že jsem měla zveřejněnou fotku! Panička mě uviděla a v tu chvíli prý věděla, že já jsem její vysněný pes. Všeho nechala a hned druhý den pro mě jela, nevadilo jí ani, že bydlím asi 400 kilometrů daleko. Ani svačinu si nevzala, jak se těšila.
Když jsem poprvé uviděla já ji, tak jsem ji očuchala a zase si šla po svých, přece se nebudu vybavovat s každým, koho potkám, že. Pak mě naložili do auta a jeli jsme hrooozně dlouho a panička mi pořád povídala, jak je ráda, že mě má a jak na mě doma čekají kamarádi. Mě to vůbec nezajímalo, já jsem ječela, že chci zpátky a páneček asi po hodině začal nadávat, že už bych mohla být potichu. A tak nám cesta vesle ubíhala....
Doma mě teda čekali nebo spíš nečekali, ale že by to byli kamarádi? Netvářili se tak. Stálé osazenstvo tvořili dva dospěláci azouši, Daisy a Cid a tři kočkodonti. Pořád se dívali po pánečkovi a paničce co to dotáhli za vetřelce? Daisy, devítiletá šéfová, mě očuchala, zatvářila se kysele a odkráčela. Cid, její osmiletý brácha mě taky očuchal, ale moc to neřešil, hlavně ho zajímalo, co bude k večeři. Kočky, když mě uviděly, tak utekly a pozorovaly mě z vyšších pater šplhadla.
Problém nastal další dny, když šéfová pochopila, že já u nich nejsem na prázdninách, ale že tam už budu bydlet nafurt. Urazila se tak, že s pánečkama nemluvila víc než týden a ani piškoty ji nezajímaly, ani salámek nechtěla. A to už bylo vážné. Já se s ní chtěla kamarádit, ale vždycky, když jsem k ní přišla, zle se po mně ohnala, tak jsem pro jistotu hodně nahlas zapištěla, aby o tom panička věděla, jak je na mě ta protivná babajaga zlá. Zato s Cidem byla sranda od začátku. Je to takový dobrácký medvěd. Mohla jsem ho honit po zahradě, kousat do uší, tahat za nohu, štípat do krku, všechno si nechal líbit a to se ví, že mě to bavilo a baví dodnes! Když mi chce udělat radost, tak zapísne, jakože ho to bolí a to mě to otravování pak těší dvojnásob! Panička říká, že jsem škodič a otrava. To jsem to dopracovala od kjášnýho štěňátka a roztomilýho medvídka, co?
