jak jsem byla s paničkou na výstavě
Panička je přesvědčená o tom, že jsem nejkránější a nejchytřejší pes planety. Vyjímečně se s ní shodnu. A tak mě přihlásila na výstavu. Mně to bylo jedno, na výlety jezdím ráda. Jenže to jsem netušila, že mě drasticky vzbudí už ve čtyři ráno a pak se víc jak tři hodiny budeme kodrcat autem! To kdybych tušila, tak do auta nevlezu. No co už. Cestu jsem přežila, jen panička byla dost nervozní.
Když jsme dorazily na místo, byla jsem nadšená. Všude kolem plno psích kamarádů, no hurá! Jenže panička mi připla vodítko a nechtěla mě k žádnému psu pustit. Ještěže už mám docela sílu a když chci, tak paničku pěkně povodím po place. Vím, že to nesmím, ale občas si prostě nemůžu pomoct. No a tak jsme procházely výstavištěm a panička hledala náš pavilon. Já jsem neustále potřebovala pokecat s kolemjdoucími a panička se vztekala, že tahám za vodítko. Pak byla už pěkně naštvaná a vyhrožovala mi, že jestli nepřestanu, tak mě zavře do auta a nakonec mi začala nadávat! Mně to bylo jedno, mně se tam líbilo, takže jsem ji neposlouchala. Jak jsme tak šly, panička hleděla po označeních pavilonů. Já jsem využila situace a vyrazila za takovým pěkným pejskem, co na mě vrtěl ocáskem. Panička to nečekala a tak letěla kus vzduchem a měla co dělat, aby nepřistála na čumáčku. To, co mi řekla, to tu nemůžu napsat. Taková na mě je. Konečně jsme to našly. Panička si vyzvedla naše číslo a katalog. Prošla se mnou jakýsi kruh udělaný z koberců na zemi a musela jsem střídavě běžet, jít, stát. Pak jsme šly mimo kruh a ona si myslela, že si tam asi sedneme a budeme se snad jen dívat! Sezení mě nebaví, tak jsem chvíli tahala za vodítko a když to nepomohlo, začala jsem paničce vysvětlovat, že se mi tam nelíbí jen tak sedět. Když nereagovala, zvýšila jsem hlas. Moje držkování po paničce vypadá tak, že si před ni sednu, dívám se jí zpříma do očí a vydávám zvuky něco jako vytí a u toho brblu. No konečně to pochopila a zvedla se! U našeho pavilonu byli tak různě u stromů přivázaní psi, a docela obříci. Všichni se rozštěkali, když jsme šly kolem. Chodily jsme po výstavišti a panička mě pořád sekýrovala, ať jdu pěkně u nohy, ať netahám a že se ze mě zbázní. Pak jsme potkaly známé - panička lidi a já psy - které známe z podobných akcí. Panička se dala do řeči a přestala si mě trochu všímat. Tak jsem se očuchala s kamarádem a abych ho trochu poškádlila, šla jsem mu vypít jeho vodu.
No tak už jsme to tam viděly a já jsem myslela, že zas pojedeme domů. Ale to né. My jsme tam byly celý den! Po poledni už mě chození nebavilo a vydržela jsem i chvíli klidně sedět nebo ležet. Ale později už byla nuda tak veliká, že kam mě panička postavila, tam jsem sebou sekla a spala. A nic už mě nezajímalo. No a v tomto mém rozpoložení jsme šly soutěžit. Mně se tááák nechtělo, táhla jsem se krok za paničkou a doufala, že mě nechá spát. V kruhu chodila jakási paní a pořád na mě a ostatní psy kolem koukala. Pak jsem jí musela ukázat zuby - to se mnou panička trénuje už dva měsíce. Musím stát a panička mi rozhrne retíky moje a paní se přesvědčí o tom, že mám všechny zuby. Já bych ji o tom dokázaka přesvědčit i jinak, ale to by byl zřejmě konec mé výstavní kariéry. Po zkontrolování zubů jsem musela předpisově stát a to se mi nechtělo, tak jsem si sedla. Panička mě okamžitě donutila zase vstát a pořád mi rovnala nohy a hlavu a ocásek a mně se to vůbec nelíbilo, chtělo se mi spát. Poté přišel na řadu běh - to máme s paničkou sehrané, vždyt jsme na procházce skoro každý den a trénujeme. Jenže tady mě to nebavilo, tak místo toho, abych krásně klusala, jsem hopsala vedle paničky a ta na mě chvíli poulila oči a sykala, pak zvolila jinou taktiku - povzbuzovala mě a doufala, že začnu hezky klusat. Jenže já jsem se teprve pořádně probrala a brala jsem to jako srandu, tak jsem začala paničce rvát vodítko. Panička se mě snažila chvíli zklidnit a pak to vzdala a zřejmě nechala osudu. Doklusaly jsme kolečko a zase jsme si stouply. Paní nás pořád obcházela a posuzovala. Pak ukázala "první, druhý, třetí" - a stalo se nečekané: vyhrály jsme medaili! Panička měla hroznou radost a najednou mě začala hrozně chválit. Všichni kamarádi nám gratulovali a panička se moc radovala a pořád mě hladila a chválila. No a pak už jsem se konečně dočkala a jely jsme domů. Páneček měl taky velkou radost a moc nás chválil. Paničce náš úspěch dodal odvahy a tak mě přihlásila na další výstavu. A tentokrát prý musíme líp trénovat!
